Kapitola 4: Co bude dnes dobrého? (NNII)

13. března 2011 v 9:00 | Světluška |  TS-Kapitolky
Nečekaná návštěva II

Kompletní čtvrtá kapitola.


Alice mě dokázala naprosto zaměstnat celou dlouhou noc. Ani jsem si nestihl všimnout, kdy začalo svítat. Okolní svět jsem začal vnímat, teprve když slunce nakouklo do naší ložnice a v duhových záblescích se odráželo od Aliciny kůže. Vypadala jako anděl, jen křídla jí chyběla. Ebenově černé vlasy ostře kontrastovaly s její mléčně bílou kůží. Kontrast, to bylo to správné slovo, které ji naprosto přesně charakterizovalo. Drobounká a křehce vypadající kráska, která uměla být smrtelně nebezpečná.
Jemně jsem přejel prsty po její páteři. Slastně se protáhla a usmála se na mě. Rozcuchané vlasy vytvářely kolem její tváře černou svatozář. Pohladila mě po tváři a zlehka mě políbila. Jejích rtů se nejspíš nikdy nenabažím. Jsou tak dokonalé a sladké. A naprosto přesně pasují k těm mým. Je to až neuvěřitelné. Upřeným pohledem jsem se vpil do jejích nádherných očí.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptala se po chvíli, když se ke mně přitiskla.
"Že jsi můj anděl," odvětil jsem prostě. Její tvář zvážněla. Objal jsem ji pevněji a políbil ji na čelo. Rty se jí zkroutily v náznaku úsměvu.
"A ty můj," řekla a znovu se schoulila do mého náručí.
Měli jsme spoustu času. Všichni lidé v domě ještě spali. Slyšel jsem vyrovnaný, klidný tlukot jejich srdcí. V tichu, které tady tak brzy ráno panovalo, bylo slyšet dokonce i lehké třepetání dvou dětských srdíček. Byl to uklidňující zvuk, jakýsi příslib naděje. Sklonil jsem se k Alice.
"Ten zvuk se mi moc líbí," řekl jsem. Na chvíli se zaposlouchala a pak přikývla.
"Je to nádhera. Už se nemůžu dočkat, až budou na světě." Její nadšení mě pobavilo, dokud mě nenapadla mnohem smutnější myšlenka.
"Není ti líto, že ty nikdy nebudeš moct mít děti?" zeptal jsem se. Zadívala se mi do očí a zavrtěla hlavou.
"Nikdo z nás nemůže mít všechno, co by rád," odvětila posmutněle. Pak se ale usmála.
"A já? Já mám víc, než jsem si kdy mohla přát. Mám tebe." Na jakékoli protesty jsem neměl čas, protože Alice prudce zaútočila na moje ústa a moje myšlenky se brzy stočily na mnohem příjemnější věci než nevýhody naší "nesmrtelnosti".
***
Krátce po deváté jsem se už nervózně procházel po domě, když se ke mně přitočila Alice.
"Dřív jak v poledne nevstane, věř mi," spiklenecky na mě mrkla.
"Mají tak krátký život a ještě musí spát, je to taková ztráta času," povzdychl jsem si.
"Jsi nedočkavější než malé dítě," podotkla Alice. Tentokrát jsem s ní musel souhlasit.
"Víš co?!" vyhrkla najednou. "Půjdeme si trošku zalovit, to tě uklidní," usmála se. Byla to lákavá myšlenka. Nebyl jsem přímo hladový, ale trocha čerstvé krve přijde vždycky k chuti.
"Fajn, ale nepůjdeme nikam daleko."
"Neboj se, ona ti nikam neuteče," poznamenala Alice a už mě táhla ven z domu.
***
Vrátili jsme se krátce po poledni. Alice měla pravdu, opravdu jsem lov potřeboval. Vesele jsem nakráčel do kuchyně a našel tam Mischel, jak sedí u stolu a maže si toasty tlustou vrstvou marmelády. Když si mě všimla, rozzářila se jako sluníčko.
"Ahoj Jaspere. Konečně jsi tady," usmívala se na mě.
"Dobré odpoledne," uchechtl jsem se. "Zvláštní doba na snídani, nemyslíš?"
"Ani ne. Vstala jsem teprve před půl hodinou, takže na oběd je moc brzo. Navíc snídaně je základ," řekla velmi přesvědčivým tónem a zakousla se do toastu. Velká část jahodové marmelády jí ulpěla na tvářích.
"Ou, sakryš." Rychle ji rukou setřela a olízla si prsty. Musel jsem protočit oči.
"Co je?" zeptala se nechápavě a znovu si ukousla, teď už opatrněji.
"Tímhle způsobem stravování bys mohla muže přivést k šílenství, víš o tom?" odvětil jsem a postavil se vedle ní.
"Neříkej?" podivila se s úsměvem.
"Kde vlastně všichni jsou?" zeptala se mezi sousty.
"Esme je v zahradě s Alicí, Carlisle bude asi v pracovně a Edward s rodinkou vyjel na lov," řekl jsem bez přemýšlení. Až moc pozdě jsem si uvědomil, co jsem vlastně vypustil z úst. Zůstal jsem jako omráčený a zíral na Mischel. Vůbec mi nedošlo, že naše stravování jsme s ní ještě neprobírali. Ona ale v klidu dál ukusovala toast a nechápavě na mě koukala.
"Co zas?" ohradila se.
"Nic. Jen, že jsem řekl, že Edward jel na lov a ty jsi na to nijak nereagovala," odpověděl jsem popravdě. Mischel se rozesmála. Vůbec jsem to nechápal.
"Když tomu říkáte lov, tak předpokládám, že to bude něco většího než krysy?" řekla. Ani teď jsem nevymyslel nic inteligentního, co bych jí odpověděl.
"Nechceš mi přece tvrdit, že se živíte krysami?" zeptala se a znělo to dost naléhavě. Kuchyní se rozlehl zvonivý smích a Alice už stála vedle nás. Políbila mě na rameno a jemně objala Mischel kolem ramen. Mischel jí odpověděla úsměvem.
"Ahoj. Viděla jsem, že tady můj manžel nějak ztratil řeč," rozesmála se znovu. Můj výraz musel opravdu vypadat hodně pitomě.
"Rozhodně se neživíme krysami. Dáváme přednost větším savcům, nejlíp šelmám, ale občas musí upír snést i býložravce," zašklebila se Alice a šťouchla mě loktem do břicha. "Jen tak mezi řečí, netušila jsem, že jsi slyšela i tohle," poznamenala a probodla Mischel lehce vyčítavým pohledem. Mischel sklopila zrak a zatvářila se kajícně.
"Slyšela jsem skoro všechno. A moc mě mrzí, že jste se kvůli mě se Sárou pohádali." Cítil jsem její lítost a výčitky.
"Z toho si nic nedělej, už je to v pořádku. Se Sárou jsme si to ještě v noci vyjasnili," řekl jsem jí a velmi lehce ji pohladil po rameni. Stále jsem si musel opakovat, jak nesmírně křehká je. Alice se na mě povzbudivě usmála a odtančila k lince.
"Jdeš vařit?" ptala se Mischel udiveně.
"Hm. Slíbila jsem Jacobovi, že mu udělám jeho oblíbené jídlo. Jsem docela zvědavá, jak to dopadne. Nevařím moc často," usmála se na nás.
"Jazzi, můžu se tě na něco zeptat?" řekla Mischel nejistě.
"Samozřejmě. Ty se můžeš zeptat na cokoli," usmál jsem se na ni.
"Co máš nejradši? Myslím jako k jídlu." Její přímočarost mě zarazila. Na druhou stranu jsem jí sám řekl, že se může zeptat na cokoli.
"Nejlíp mi voní jaguáři, ale těch tady zrovna moc není. Takže asi pumy," odpověděl jsem opatrně.
"Takže si vybíráš podle vůně?" zeptala se překvapeně.
"Lidi si taky vybírají jídlo podle vůně, ne," odvětil jsem.
"To je pravda," přitakala. Zaslechl jsem blížící se kroky.
"Blíží se Sára s Jakem," řekl jsem. Mischel se otočila ke dveřím a pochybovačně se po mě podívala. Za půl minuty ale stála Sára ve dveřích a hned za ní se přiloudal Jacob. Vypadal unaveně.
"Ahoj Mischel, už snídáš?" zeptala se Sára s úsměvem.
"Ahoj. Vlastně jsem už dosnídala a teď tady probíráme Jasperovo oblíbené jídlo," oznámila. Sára se k mému překvapení snažila potlačit úsměv, zato Jacob se zamračil.
"Zajímavé téma," odpověděla Sára a posadila se vedle Mischel. Jake si stoupnul vedle ní, ale neobjal ji, ani ji nevzal za ruku, jak by to udělal dřív. Alice po mě střelila významným pohledem. Jako vždy měla pravdu, něco mezi těmi dvěma nebylo v pořádku. Ze zamyšlení mě vytrhl hlas Mischel.
"Jaspere, když jsi říkal, že si zvířata vybíráš podle vůně, tak ti musí vonět i lidé. Zajímalo by mě, jak ti voním zrovna já," prohodila. Atmosféra v místnosti jako by zamrzla. V tu chvíli jsem vnímal jen výraz zděšení ve všech tvářích a jemnou, ale výraznou vůni krve Mischel. Lehce jsem potřásl hlavou, abych si ji pročistil. To už stál Jacob před Mischel a paže se mu chvěly. Sára stála vedle ní a držela ji za ramena.
"Jsou věci, o kterých se mezi upíry nemluví a tohle je jedna z nich," sykla Sára.
"Promiň, nemyslela jsem to nijak špatně," omlouvala se Mischel honem nejen jí, ale zároveň taky mně.
"Nic se nestalo. Ještě ti prostě nikdo nevysvětlil pravidla chování mezi upíry," usmál jsem se. Cítil jsem, že i Jake se zklidnil. Ustoupil a znovu se postavil vedle Sáry.
"S tvou vůni je to problém. Voníš mi totiž až příliš dobře," řekl jsem tiše. Mischel se na chvíli zatvářila ustrašeně. Konečně správná reakce, napadlo mě. Pak se jemně dotkla mé paže v omluvném gestu.
"To je mi moc líto. Mrzí mě, že ti to nejspíš hodně ztěžuju." Vyrazilo mi to dech. Omlouvala se za to, že je pro mě příliš lákavou kořistí.
"Nemáš se za co omlouvat, nemůžeš to nijak ovlivnit. Navíc, už jsem se naučil to zvládat," mrknul jsem na ní. Usmála se. Zachytil jsem Sářin vyčítavý pohled.
"Ale je pravda, že tohle není zrovna ta nejlepší otázka, kterou bys měla pokládat upírovi," řekl jsem a snažil jsem se tvářit přísně. Mischel jen pokývala hlavou a potlačovala smích. Myslím, že moc dobře věděla, proč jsem to řekl.
Mezitím se v kuchyni objevil i Carlisle.
"Tak tady jste všichni. Ahoj Mischel. Jak se ti u nás spalo?" usmál se na ni.
"Zdravím Carlisle, spalo se mi skvěle," opětovala mu úsměv.
"To jsme rádi," odvětil. Pak svou pozornost přesunul k Sáře.
"A ty, Sáro? Je ti dneska líp?" V jeho hlase nepatrně zazníval stejný podtón, který používal, když mluvil s pacienty. Věděl jsem, že teď je víc doktor Cullen než Carlisle. Prostě to jinak neuměl.
Sára se jen usmála. "Dneska dobrý, Carlisle. Aspoň zatím." Všichni jsme slyšeli Jacobovo mumlání, "Výborně. Dneska jí ještě nebylo zle, to by zasloužilo oslavu." Měl jsem chuť vlepit mu pořádnou facku. Ještě jsem nezažil, že by se choval jako takový idiot. Tedy aspoň ne od té doby, co byl se Sárou. Všichni se na něj mračili, jemu to ale bylo evidentně jedno.
"Jacobe, začni se chovat slušně nebo nedostaneš večeři. A vsadím se, že by tě to mrzelo, když bude chilli," ozvala se Alice a nadzvedla poklici, aby trošku poškádlila Jakeovy smysly. Ucítil jsem ostrý pach osmažené cibule. A nebyl jsem jediný. Sára zbledla, ruce přitisknuté k ústům, a vyběhla z kuchyně. Carlisle zmizel téměř zároveň s ní.
"Teď už to dobrý není," zavrčel temně Jacob. Alice se tvářila vyplašeně. Během vteřiny zmizel hrnec i se svým obsahem v koši, všechna okna v kuchyni byla dokořán a Alice stála vedle mě.
"Promiň Jaku, to nebylo schválně," zašeptala plačtivě. Jeho dlouho zadržovaný hněv prudce narůstal. Paže se mu neovladatelně chvěly.
"Zmiz odtud, Jaku," sykl jsem naléhavě. "Okamžitě!!"
Prudce se otočil a vyběhl ze dveří. Viděli jsme, jak se při skoku ze schodů proměnil. Černé kalhoty a bílé tričko ležely v cárech na zadní verandě.
"Je to pořád horší," řekla Mischel a s lítostí se dívala za Jacobem.
"Jak to myslíš?" zeptala se Alice. Mischel se podívala na nás a najednou vypadala příliš dospěle a smutně. Jemně jsem ji objal kolem ramen. Přitulila se ke mně a povzdechla si. Nervózně jsem se podíval na Alice. Usmála se na mě, což mě uklidnilo.
"Jacob Sářino těhotenství strašně špatně snáší. Tohle už je jeho minimálně pátý výbuch, co jsem tady. Teda, o kterém vím, protože si myslím, že to dělá častěji. Jen nechápu, s čím má takový problém."
"Já asi vím," řekl jsem tiše. Mischel ke mně zvedla hlavu.
"Nejspíš trpí tím, že Sáře její stav způsobuje bolesti. A vinu za to dává určitě sobě," vyslovil jsem svojí domněnku.
"Idiot," poznamenala Mischel naštvaným tónem a protočila oči v sloup. Koutky mi cukaly, ale vzhledem k vážnosti situace jsem nepovažoval za nejvhodnější se rozesmát. Alicino sebeovládání ale nevydrželo a kuchyní se rozlehl její zvonivý smích.
"To bylo opravdu trefné, Mischel," dodala po chvíli, stále se usmívajíc.
"Jdu se kouknout, jak je na tom," prohlásila Mischel.
"Možná bychom ji měli nechat v klidu, Carlisle se o ni postará," navrhla rychle Alice.
"Takže co bys chtěla dělat?" zeptal jsem se Mischel.
"Docela ráda bych se podívala po okolí, jestli vám to nevadí. A třeba byste mi u toho mohli povyprávět, jak jste se poznali," navrhla Mischel. Podíval jsem se na ni a pak na Alici. Lehce na mě kývla a vzala mě za ruku.
"Dobře, ale bude to dlouhý a ne zrovna veselý příběh," odvětil jsem. "Nerad bych tě vyděsil," dodal jsem ještě. Mischel mě vzala za ruku a věnovala mi úsměv.
"Neboj se, mě jen tak něco nevyděsí."
"Jak myslíš," odvětil jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama